Časopis

Již od chvíle, kdy jsem se kosmetikou začal zabývat jsem byl konfrontován s problémem, který se nazývá konzervace. Nutno dodat, že se jedná o problém, který by si díky své šíři zasloužil nejen jeden článek v Aromaterapii, ale spíše celou knihu. Věnoval jsem tomuto problému nemálo času, setkával se s různými názory. Žádný nebyl hloupý, byť některé se jako věcné tvářily jen na první pohled.

Vždy jsem se snažil dívat na problém, nikoli, řekl bych, objektivně, ale očima spotřebitele! Asi proto, že přehled o tom, co lze jako objektivní chápat a co nikoli. Lze rychle ztratit. Neztrácím však přehled o tom, pro koho by měla být kosmetika vyráběna a jakému účelu by měla sloužit. Nehledě na to, že i já chci být a budu i nadále spotřebitel.

Konstatování, že v důsledku vůbec nejde o kosmetiku, ale o pokožku tedy není od věci!

Kosmetika je nejspíše stejně stará jako lidstvo, byť zde jsem ochoten připustit, že se mýlím. Člověk zde mohl být o čtvrt hodiny dříve než potřeba věciček, které se dnes honosí názvem kosmetika. Ale konec žertů! Byť pohled do historie kosmetiky si však v žádném případě nelze odpustit. Už jenom proto, že mě provokuje otázka, jak naši prapředkové vůbec mohli vyrábět kosmetiku nemajíce nejen ministerstva zdravotnictví, ale ani chemický průmysl konzervanty produkující.

Jímá mě hrozná předtucha, že to, co máme dnes, jim vůbec nechybělo. A kdyby tušili, co nás čeká, jistě by nám nezáviděli.

V paměti se mi často zjevuje jméno jisté krásky Kleopatry. Asi to nebude jenom tím, že jsem normální chlap. Spíše to bude spojeno s kosmetikou, tedy mlékem, medem, vonnými oleji a mastmi. Něco mi našeptává, že dnešním předpisům ministerstva zdravotnictví tenkráte předcházel zdravý selský rozum. Stejně jako formaldehyd uvolňující složky, parabely či mnohé další a to nejen konzervační lahůdky dnešní kosmetiky nejenže vůbec nebyly, ale i kdyby byly, byly zbytečné díky používání nikoli komerční, ale čerstvě připravované kosmetiky.

Konzervanty a podobné vymoženosti nacházejí v kosmetice široké použití jako důsledek její komercializace.

Konstatuji, že shora jmenované látky nepotřebuje v kosmetických preparátech spotřebitel pro zkrášlení či ozdravění své pokožky. Ač se to může zdát nepochopitelné, je tomu naopak. Potřebuje je tam výrobce, aby zabránil mikrobiální kontaminaci či eventuelnímu žluknutí výrobků. V tomto smyslu jsem ochoten souhlasit s názorem, že chemická konzervace je menší zlo, než např. plesnivý krém. Menší zlo? Za těchto okolností se mnou však jistě bude souhlasit i každý jedinec (ortodoxní masochisté nejspíše nikoli), že menším zlem je nechat se zastřelit, než pomalu rozjezdit parním válcem. Ať nikoho za těchto okolností ani ve snu nenapadne konstatování: „Hadku co blbneš, já chci přece žít…“

Jak už jsem shora uvedl, opravdu nejde o kosmetiku, ale pokožku. Proti přítomnosti konzervantů v kosmetice bych vůbec nic nenamítal kdyby…. Kdyby ve chvíli, kdy kosmetický výrobek odebereme a naneseme jej na pokožku, jejich poslání a tím i účinnost skončili. To je však nejen proklatě naivní, ale i nebezpečná představa. Tyto chemikálie jsou natolik chemicky stabilní a též účinné látky, že na pokožce působí i nadále. Ironicky by se dalo říci, zatímco krém (ne)likviduje vrásky, konzervace v kosmetice obsažená likviduje symbiotickou mikroflóru pokožky. Některé složky mohou pokožku senzibilizovat a je otázkou času, kdy se objeví nějaká ta alergie. Jen tak mimochodem, slyšel jsem, že kosmetika by se občas měla střídat, aby si na ni pokožka nezvykla. Jako vtip dobré, ale popravdě je to však proto, aby pomaloučku, polehoučku, došlo ke změně značky dříve, než dojde k projevům nesnášenlivosti, či alergizaci!

Nikdo však nemusí mít obavy, nic se nestane přes noc. Vše jde opravdu pomalu, pokožka se brání, symbiotická mikroflóra je oslabována a oslabována. Jednoho krásného dne již nemá dost sil na to, aby pokožku jako svůj životní prostor ubránila. Dojde k nasídlení a přemno­žení patogenních organismů. Plísňová a podobná onemocnění jsou, dle mého názoru, ve značné míře právě důsledek používání hlavně konzervantů. Navštívený lékař, či terapeut pak slyší velice zajímavou úvahu najednou jsem a nikdy předtím jsem to neměl (a).

Z uvedeného je evidentní, že kosmetika bez konzervace by měla být, pro každého komu zdraví není lhostejné, standard.

Jednoduché konstatování je však spojeno se zásadním problémem. Dlouhá léta, místo aby producenti kosmetiky informovali, zvolili cestu, řekl bych jednodušší - reklamu. A v ní více či méně dezinformace.

Z hlediska technologie výroby dnes opravdu není problém vyrobit kosmetiku ve sterilním prostředí a tedy i mikrobiálně nekontaminovanou.

Vzhledem k tomu, že při dnešním standardním systému distribuce je cesta výrobku od výrobce ke spotřebiteli časově příliš dlouhá, za předpokladu, že byly použity rostlinné oleje, je nezbytně nutné takovéto výrobky „chránit" před žluknutím...

Tvrdá chemie má příležitost!

Reklama dlouho učila spotřebitele, slastně si prstíčkem hrábnout do kelímku s krémem. Že se tím z prstů přenáší do výrobku všudypřítomné mikroorganismy? Od čeho proboha máme konzervaci, že ano? Mezi námi, výrobci konzervantů také chtějí z něčeho žít...

Kosmetiku bez konzervace bych v současné době bez nadsázky označil jako cosi naprosto nového. Vůbec ne z hlediska historického, ale z hlediska současného. Hlavně pak proto, že takováto kosmetika potřebuje i nového spotřebitele. Spotřebitele, který tuto kosmetiku chápe nikoli jako sluhu, ale jako partnera. U emulzních systémů, hlavně pak krémů, je nutné skladování v chladu, odebírání preparátu špachtličkou, a po odebrání preparátu před uzavřením dózy je vhodné stříknout na víčko např. THYMICON jako aromaterapeutickou ochranu, která zabrání množení a růstu aerobních mikroorganizmů, které se v průběhu otevření dózy do preparátu dostaly.

Jak už jsem o něco výše napsal, problémem není vyrobit mikrobiálně čistý preparát. Problémem je mikrobiálně čistým jej udržet. Éterické oleje v preparátech obsažené jsou výborným pomocníkem, ale „nový" spotřebitel je podmínkou.

Karel Hadek