Časopis

Již v dobách, kdy jsem s kosmetikou aktivně začínal, tedy na začátku osmdesátých let, mě okolnosti donutily si velice rychle povšimnout různých problémů s kosmetikou sice spojených, ale její rámec daleko překračujících. Jedním z těchto fenoménů jsou samozřejmě plísně. Člověk se svým škatulkováním je zařadil do kategorie nemocí. Tedy stejná kategorie jako zlámaná noha… Co mi na této „klasifikaci“ nesedí, je skutečnost, že nemoc „zlomená noha“ bohudík není všudypřítomná a nikoli na našem imunitním systému záleží, zda si nohu zlámeme či nikoli, ale více či méně, na naší šikovnosti.Na rozdíl od plísní, kde třebas na zledovatělém chodníku sebou můžeme třískat a tlouct od rána do večera, bez nejmenšího vlivu na plísně…

Plísně též na rozdíl od zlámané nohy, či jiných nemocí nebolí… chtělo by se mi říci, „dokonce se s nimi nechá dobře žít“. Toto zdání však těžce klame. Plísně jsou živé organismy, a zda se v nás uchytí, zda v nás najdou vhodné životní podmínky či nikoli záležína schopnostech našeho imunitního systému jim v tom zabránit. Následuje to, co stejně každý ví, ale nedá mi to, to neříci. Plně funkční imunitní systém nám v případě potřeby žádný doktor na recept nepředepíše a tudíž ani lékárna vydat nemůže. Ve hře je i několik faktorů. Něco jsme si přinesli na svět jako genetickou výbavu zděděnou po rodičích, něco pro sebe můžeme (nechci psát musíme) udělat sami. A taky nezapomeňme, že něco pro nás dělá, ať se nám to líbí či nikoli prostředí (asi by však bylo vhodnější napsat permanentně se zhoršující), ve kterém žijeme.

I přes proklamované úspěchy medicíny v posledních letech, je to s plísněmi, řekl bych jako s životním prostředím. Obojí je den ode dne aktuálnější. Velice zjednodušeně bych plísně označil jako pořádkovou policii, která má od přírody za povinnost uklidit nepotřebné, nemocné, odumírající či již odumřelé. Spadané listí, zapomenutou housku, či krajíc chleba...

Pochopitelně, že ani člověk v tomto smyslu není výjimkou… A proto, ať se nám to líbí či nikoli, občas plísně přichází „uklízet“ daleko dříve, než je nám libo. Pokud se porozhlédneme v přírodě, zjistíme, že hlavní úklidovou sezónu mají plísně na podzim. Domnívám se, že ičlověk plísněmi postižený, má právě podzim. V přírodě po podzimu přichází zima, pak jaro i léto, tedy cyklus, který se permanentně opakuje. Na každém z nás záleží, zda svým životním stylem dá plísním najevo, že právě jeho tělíčko není ve stádiu podzimu života, ale na jaře.

Jak již jsem se zmínil, plísně jsou živé (mikro)organismy a jako takové mají i vlastní látkovou výměnu. Že v těle svého „hostitele“ produkují látky, které v žádném případě zdraví neprospívají, snad zdůrazňovat nemusím. Pochopitelně, že tyto toxické produkty patogenních plísní se lidský organismus snaží vyloučit. Avšak čím více plísní v těle, tím méně se mu to daří. Ve chvíli, kdy to nezvládá standardními cestami, se mohou začít objevovat i různé kožní projevy, jako jsou alergie, ekzémy apod. A co imunitní systém? Pochopitelně, že je tímto úkolem zatěžován a vyčerpáván stejně jako tělo samo. Při dlouhodobějším nediagnostikovaném a tedy neléčeném onemocnění plísněmi se pak začnou projevovat další problémy. Vzhledem k tomu, že se plísně živí cukry, ať sní postižený cokoli, jsou to plísně, kdo se obslouží jako první! Nelze se divit, že na „hostitele“ prakticky nic nezbude a u dotyčného se začne objevovat touha „přepadnout“ nikoli banku, ale cukrárnu. Přemnožení plísní v těle způsobuje nadýmání, svrbění v oblasti konečníku, u žen pak i plísňová onemocnění pohlavních orgánů. Nelze se divit, že v mnoha případech lékaři konstatovaný chronický únavový syndrom není nic jiného, než opravdu těžká únava vyvolaná plísňovým onemocněním. Ve chvíli kdy je zřejmé, že plísňová onemocnění vyčerpávají i imunitní systém se jeví jako zajímavá otázka vztahu tohoto onemocnění k onemocnění rakovinou. Ani u tohoto onemocnění netřeba rozvádět, jak extrémně důležitou roli zde plně funkční imunitní systém každého jednotlivce má. Pokud je však vyčerpán několikaletým soubojem s plísněmi, je zřejmé, že nemůže zasahovat tam, kde by bylo třeba a rakovinovému bujení pak nestojí nic v cestě. Nelze než konstatovat, že značná část rakovinových onemocnění je přímý důsledek dlouhodobě neléčených plísňových onemocnění.

Z předešlé argumentace je zřejmé, že plísně opravdu nejsou kamarádi do deště a život bez nich je daleko příjemnější. V případě podezření na toto onemocnění lze jen a jen doporučit odborné vyšetření u lékaře, kde na základě odběru vzorků a jejich vyhodnocení dostaneme přesné informace, jak na tom jsme. Při rozvinutých onemocněních jistě nebude na škodu pro začátek standardní léčba. Jako vždy i zde je nutno zdůraznit, že jistým problémem je plísně vyléčit, ale daleko větším je v budoucnosti zabránit reinfekci.

Na tomto místě bych rád věnoval pozornost několika maličkostem, které se mohou ukázat jako velcí pomocníci. Jak jsem se již zmiňoval, nejdůležitější „potravinou“ jsou pro plísně cukry. V jakékoli formě, tedy i jejich substituty (alkohol)i vyšší štěpitelné formy (mouka, škrob ap.). Proto je nezbytně nutné se jim vyhýbat. To platí i o jinak na vitamíny bohatém a zdravém ovoci, či mléčných výrobcích.

Doporučit lze naopak kysané mléčné výrobky, jogurt, tvaroh, kde mléčné cukry již pozřely laktobacily a vyprodukovaly z nich kyselinu mléčnou. 

Vhodné jsou též různé ořechy a tuky. Jsou zdrojem energie pro člověka, nikoli však pro plísně. Prakticky všechny rostlinné oleje mají, některé slabší, jiné silnější, protiplísňové účinky.

Z těch „našich“ nutno vyzvednout a doporučit nejen velmi chutný, ale i účinný olej Z VLAŠSKÝCH OŘECHŮ, z těch exotických nelze nezmínit KOKOSOVÝ tuk. Vzhledem k tomu, že se skládá z převážně nasycených mastných kyselin, v teple je to olej a pokud ho máme při nižších teplotách ztuhne a máme k dispozici pevnou hmotu, občas označovanou jako kokosové máslo. I tento tuk má výborné protiplísňové účinky, které jsou dány hlavně zhruba 8% podílem kyseliny kaprylové. Jako doplňující, terapeuticky vhodná dávka by byla 3 - 5x denně jedna čajová lžička (zhruba 3 g) což odpovídá v přepočtu přibližně 0,25 g (250 mg) kyseliny kaprylové.

Samozřejmě, že i aromaterapie má zde svou velmi silnou pozici. Éterických olejů s protiplísňovými účinky je celá řada. Speciální protiplísňová směs CANDIÖL využívá synergického (vzájemně se posilujícího) působení jednotlivých olejů ve směsi. Z jednotlivých éterických olejů nutno zmínit hlavně TYMIÁN, MATEŘÍDOUŠKU, DOBROMYSL, SKOŘICI, ČAJOVNÍK, HŘEBÍČEK, ŠALVĚJ, BOROVICI, LEVANDULI, LAVANDIN, ROZMARÝN, JALOVEC, POMERANČOVÉ LISTÍ. Tím však tento seznam pochopitelně nekončí. Při jejich vnitřním používání musíme být velice opatrní. Málo z toho, co se na trhu nachází, je svou kvalitou vhodné i pro vnitřní použití! Syntetické, pančované a nekvalitní éterické oleje, byť za nízkou cenu, jsou absolutně nevhodné, doslova zdraví ohrožující. Kvalitní éterické oleje jsou vysoce koncentrované účinné látky z rostlin, jejich dávkování se pohybuje v oblasti 1 - 3 kapky, 3x denně.

Za spolehlivého spojence lze označit i různé rostliny s vysokým obsahem hořčin. S troškou nadsázky lze totiž plíseň označit za žijící klubíčko bílkovin. Hořčiny obsažené v různých (hořkých) rostlinách jsou schopny způsobit jejich „sražení“ a tím i likvidaci. Jako zástupce těchto rostlin bych mohl jmenovat například snad každému známou pampelišku (Taraxacum officinale). Jako léčivka je všeobecně a velmi dobře známa. Vysoký obsah draslíku napomáhá vylučování vody z těla, jejích účinků se nechá využít při nedostatečné tvorbě žluči stejně dobře jako napomáhá regeneraci jater. Tím její pozitivní účinky na lidský organismus ani zdaleka nekončí, ale vraťme se k plísním. Různé návody, jak z pampelišky připravit salát, najdeme v každé lepší kuchařce. Asi to mě vedlo k tomu, že jsem ji začal při svých procházkách pojídat (ze zvědavosti, nikoli z hladu…). Ač mi nic nebylo, asi po 10-ti dnech - jinak to nelze napsat - jsem se cítil, jako bych pil jen a jen Red Bull – narůstala mi křídla. Hm, to je přehnané jak reklama sama, tedy bez nadsázky, prostě jsem se cítil o poznání lépe. Loni na podzim jsem si nasušil trošku pampeliškového listí a v zimě jsem pak na sobě testoval jeho účinky. Z pampelišky jsem však nic nevařil, ale suché listí jsem rukama rozdrobil a v tříštivém mlýnku na kávu rozemlel na prach. Jednu čajovou lžičku, tohoto suchého pampeliškového prachu jsem pak smíchal ve sklenici s vodou a vypil. Důvod byl jednoduchý, krom látek, které lze vyluhovat, jsem konzumoval i nestravitelnou, bezvodou celulózu, která v trávicím traktu na sebe váže vodu, zvětšuje objem, mechanicky čistí střevní stěny a napomáhá vyprazdňování střívek a tím i čistění organismu. No, a pokud se v mých střívkách nějaké plísně vyskytovaly, hořčiny z pampelišky si s nimi poradily.

Listí jsem měl málo a tak bylo brzo pryč. Při cestě do Mnichova jsem se zastavil v jednom vyhlášeném bylinkářství a doplnil své zásoby. Bohužel, to nebyla pampeliška, co mi prodali, ale jakýsi pampeliškový odpad. Naštvaný touto (komerční) nekvalitou jsem si jen zabrumlal pod fousy, že je to zase jen a jen důkaz, že zdraví si nelze koupit! Něco jsem sice pokusně rozemlel, ale když mi navíc začal skřípat písek mezi zuby vzdal jsem to a o to více se těšil navlastní sběr, kvalitní sušení. Konec konců i pořízená fotodokumentace onu „kvalitu“ dokazuje.

Karel Hadek